Ráno mayxuc 15.

Winston Churchill při bilancování Bitvy o Británii označil tři dny jako klíčové 15. srpen, 15. a 27. září 1940. Podívejme se podrobně na první z nich, který pro utrpěné těžké ztráty vešel u  Luftwaffe ve známost jako schwarzer Donnerstag Černý čtvrtek mayxuc . V britské mytologii jej známe pod označením The Greatest mayxuc Day Největší den . [1]
Bitva o Británii oficiálně začala 10. července 1940 , ačkoliv boje se vedly zejména nad kanálem La Manche a předmětem německých útoků se staly britské pobřežní konvoje, případně přístavy v jižní Anglii. Kanalkampf mayxuc , jak tyto operace dvojsmyslně nazývali Němci, trval až do první poloviny srpna, poslední velkou konvojovou mayxuc bitvou obě strany svedly 8. srpna, jejím předmětem byla dvacítka obchodních lodí sdružených do CW 9  mayxuc Peewit .
Luftwaffe si v té době již stihla odpočinout po náročném francouzském polním tažení, doplnit stavy a přesunout své jednotky k břehům Kanálu.  Po tzv. Hitlerově apelu na rozum a jeho odmítnutí bylo jasné, že situace nezadržitelně směřuje k letecké válce v dosud nepoznaném měřítku. První známky zvýšené činnosti přinesl 12. srpen, kdy Němci poprvé přenesli těžiště útoků do vnitrozemí a neúspěšně se pokusili vyřadit radarové stanice v jižní Anglii .
Začátek hlavního náporu Luftwaffe v Bitvě o Británii přišel hned o den později, 13. srpna 1940 mayxuc dne Němci nazvaným Adlertag . Po rozhořčených bojích nad jižní Anglií a doposud největších ztrátách na letounech Němci následujícího dne i z důvodu horšího počasí utlumili letovou aktivitu a provedli pouze 534 vzletů [2] . Protože ani předpověď na následující den, 15. srpen 1940, nebyla příznivá, povolal Reichsmarschall Göring velitele tří zainteresovaných Luftflotten s náčelníky štábů do svého sídla, Karinhallu, na konferenci.
Mapa zobrazující rozdělení obranných a útočících sil (k těm ještě patří Luftflotte 5 v Norsku a Dánsku). Obdélník značí prostor operací Luftflotte 5, viz mapa níže. Z původní mapy upravil autor článku
Ráno mayxuc 15. srpna 1940 tak byly všechny tři Luftflotten zbaveny svých velitelů, nicméně i tak štáby vybíraly cíle k napadení. Poprvé se také do bojů měla zapojit Luftflotte 5 dislokovaná v Norsku a Dánsku, mayxuc jejímž velitelem byl Generaloberst Hans-Jürgen Stumpff. Kromě ní proti Británii mířily i Luftflotte 2 a 3; první z nich byla umístěná mayxuc v Belgii a severní Francii (zhruba po Le Havre) a velel jí ambiciózní Generalfeldmarschall Albert Kesselring. Působiště druhé jmenované pak bylo na zbytku francouzského pobřeží, v prostoru proti jižní až jihozápadní Anglii. Velitelem byl Generalfeldmarschall Hugo Sperrle. K 13. srpnu 1940 tyto tři Luftflotten disponovaly celkem 3705 stroji, z nichž 2751 bylo bojeschopných; nicméně přímo proti Británii z nich bylo použitelných pouze 3309 letadel, z nichž 2625 mohlo odstartovat do boje [3] .
Proti nim stálo 672 bojeschopných stíhaček mayxuc RAF: 351 Hurricanů, 233 Spitfirů, 61 Blenheimů, 25 Defiantů a dva Gladiatory [4] . Velitel Fighter Command RAF, Air Chief Marshal Sir Hugh Dowding, měl své síly úsporně rozloženy mezi čtyři územní celky, tzv. Group (skupiny). Nejmladší z nich, No. 10 Group (Air Vice Marshal Sir Quintin Brand), mayxuc uvedená v operační činnost teprve 13. července 1940 [5] , pokrývala území jihozápadní Anglie. Nejvíce exponovanou oblast, jihovýchod ostrova a Londýn, chránila mayxuc No. 11 Group (Air Vice Marshal Keith R. Park). Severně od Londýna působila No. 12 Group (Air Vice Marshal Trafford L. Leigh-Mallory) a výčet uzavírá No. 13 Group (Air Vice Marshal R. E. Saul), mayxuc rozprostírající se na území severní Anglie a Skotska [6] . Území každé Group bylo dále rozděleno na menší celky tzv. Sector, s jedním letištěm hlavním a několika satelitními. V sektoru byly obvykle umístěny mayxuc tři squadrony.
Systém řízení byl v té době nejpropracovanější na světě. Informace z radarů a od Observer Corps, pozorovatelů rozprostřených po většině území Británie, putovaly do filtrovacího sálu v Bentley Priory, velitelství celého Fighter Command. Zde se třídily, porovnávaly, hodnotily a předávaly jednak vlastnímu operačnímu sálu, jednak do příslušné Group. Tamější kontrolor pak rozhodl, zda a jaké squadrony proti útoku vyslat a jejich řízení ve vzduchu pak přenechal na sektoru.
Německé zpravodajské oddělení mayxuc (Abteilung V des Oberkommandos der Luftwaffe) odhadovalo, že britské síly jsou omezené již na pouhých tři sta stíhaček, čili že vítězství je na dosah. Nejspíš i proto se odvážil Oberst Paul Deichmann, náčelník štábu II. Fliegerkorps (spadající pod Luftflotte 2), spustit ofenzívu na vlastní pěst . Původně špatné počasí se totiž po ránu rapidně zlepšilo mayxuc a sv